DENÍČEK HRDINY PETRA
DENÍČEK HRDINY PETRA D. – SEZNÁMENÍ 
Únava, slabost, dušnost, mdloby, neschopnost se soustředit – příznaky, které přišly jako rána z čistého nebe. Vyšetření střídalo vyšetření, nemocnice vzdálená desítky kilometrů se stala naším druhým domovem.
Léčím se od března 2020. Do té doby jsem byl zdravý, pracoval jako profesionální hasič, žil naplno se svojí rodinou. Najednou přišla diagnóza, kterou si člověk nechce připustit – těžká aplastická anémie. Nemoc, která postihne jen několik lidí z milionu, ale zásadně změní celý život.
Podstoupil jsem několik léčebných linií, včetně chemoterapie, biologické léčby i radioterapie. Dlouhé měsíce jsme čekali, co bude dál. Až genetické vyšetření v září 2023 potvrdilo, že jedinou cestou je transplantace kostní dřeně.
Čekání na dárce bylo nekonečné. Atmosféra doma by se dala krájet. Nakonec se v registru našlo hned několik vhodných dárců – z Polska, Německa, Turecka i USA. Nejlepší shodu měl turecký dárce, 10 z 10. V březnu 2024 jsem podstoupil první transplantaci. Bohužel se neujala.
O půl roku později, v říjnu 2024, přišla další rána – nemoc přešla v akutní leukemii. Následovala druhá transplantace, tentokrát od polského dárce. Doufal jsem, že právě tato bude úspěšná. Vydržela rok – a pak se nemoc znovu vrátila.
A tak dnes, v září 2025, stojím před třetí transplantací. Je to šance, která se dává jen výjimečně. Vím, že cesta nebude snadná, ale i přes všechny obavy se ji snažím přijmout s nadějí.
Rozhodl jsem se proto psát deník. Jednak proto, abych si sám ujasnil, co prožívám, a zároveň proto, aby i ostatní viděli, jak taková léčba vypadá. Možná v něm někdo najde naději, možná porozumění. A možná to jednou pomůže i mým dětem pochopit, čím jsem si musel projít.
Moc děkujeme Petrovi i jeho ženě Anetě za důvěru.
Den 1 – Pondělí 9. září 2025: Přijetí do nemocnice
Bylo pondělí 8. 9. ve 14 hodin, když zazvonilo skryté číslo. Okamžitě jsem ztuhl – věděl jsem, že to nebude nic dobrého. A obava byla na místě: leukemické buňky jsou zpět.
Krátce poté volala lékařka i mojí manželce. Na poslední kontrole jsme se domluvili, že si v pondělí zavolá na výsledky. Nakonec jsme je slyšeli oba – a já měl v tu chvíli obrovský strach. Hned druhý den ráno v 8:00 nástup na třetí transplantaci kostní dřeně.
Manželka v pondělí odcházela na noční směnu – pracuje jako sestra v nemocnici. Já jsem spal doma sám a moc jsem toho nenaspal. Budil jsem se strachem a nejistotou, co bude dál.
Ráno po směně mě vyzvedla a jeli jsme do nemocnice. Už po cestě jsme museli zastavit na benzínce – sevřel mě strach a nevolnost, potřeba jít na toaletu byla obrovská. Ruce jsem měl studené a zpocené. Cítil jsem, jak se tělo třese strachem ze všeho, co mě čeká.
Na kartotéce jsem si vyzvedl lístek na příjem. Sestry byly viditelně zaskočené – třetí transplantace je opravdu výjimečná. Bylo vidět, že i pro ně je těžké to říct nahlas.
Protože jsem všechna vyšetření (ultrazvuk srdce, CT mozku, rentgen plic, spirometrii i zubní vyšetření) absolvoval už při předchozích transplantacích, tentokrát mě nečekalo žádné nové kolečko. Jen čekání na test covid.
A právě v té chvíli jsem se rozhodl zajít za svým bývalým ošetřujícím lékařem, který mě vedl před transplantací. Potřeboval jsem ho vidět, slyšet jeho názor. Neudržel jsem slzy – nejistota a obavy byly obrovské. On je nejen skvělý lékař, ale vážím si na něm toho, že mi vždycky všechno řekl narovinu.
Pak už mě přijali na pokoj. Je malý, ze dvou stran prosklený – jedním oknem do chodby nemocnice, druhým ven. Stojan na infuze, monitory, skříňka a malý stolek. Na začátku jsem měl málo destiček, takže mi zavedli jen flexilu, tekutiny kapaly celou noc.
První den za mnou přišel lékař z transplantačního oddělení. Byl neuvěřitelně empatický, upřímný a hlavně lidský. Mluvil se mnou dlouho, aby mi všechno vysvětlil, a snažil se, abych pochopil, co mě čeká. Jenže spousta věcí stejně v hlavě nezůstane – člověk je vytěsní, protože je to prostě moc. I proto chtěla mluvit s lékařem i moje manželka. Potřebovala slyšet přímo od něj, jak to bude dál.
Večeře byla maso s omáčkou a těstoviny. Moc jsem toho nesnědl. První noc v nemocnici byla těžká – hodně jsem se budil. Nejen kvůli infuzím, ale hlavně kvůli nejistotě a strachu z toho, co bude dál.
